Author Archive
Proškrabávané obrazy (2006 – 2010)
Jsem kreslíř a linie je pro mne charakteristická. V sérii proškrabávaných obrazů jsem naplno využil schopnost plynulou zjednodušenou stylizovanou linkou vyjádřit příběh. Proškrabávaná linka má své osobité kouzlo, to jsem poznal při práci v keramické dílně, kde jsem do měkkého povrchu hlíny ryl kresbu na vázy nebo mísy. Na plátně jsem si upravenou sádrou vytvořil podobnou měkkou vrstvu, do níž jsem rychle, než sádra ztvrdla, vyryl kompozici. Po zaschnutí jsem sádrový povrch pomaloval akrylovými barvami. Během práce na tomto cyklu jsem zkoušel i akrylátové tmely. Vždy jsem se vyhýbal malým formátům, ale u této techniky je menší rozměr plátna výhodou. Při způsobu práce, kdy má vyniknout hlavně chutnost linky, je podíl malby menší. Pokud jsem se snažil dílo promalovat, vytratila se lehkost a obraz nevyzněl. K technice škrábané linky jsem se vrátil v roce 2009 a pro rytou vrstvu zvolil jiný materiál – akrylátovou probarvenou pastu Denascoat.
Černá série (2001 – 2004)
Impulzem k cyklu Černá série byla nabídka vystavovat v Ostravě. Při vyslovení jména tohoto města, které má jistě velkou kulturní tradici, jsem se nicméně nemohl zbavit asociace přívlastku „černá“. V té době jsem zrovna stavěl ateliér a na zemi ležela střešní lepenka IPA, na jejímž černém povrchu zanechaly boty řemeslníků bílé otisky. Černý asfaltový materiál se mi k Ostravě tak nějak hodil, navíc se ukázalo, že má jako podklad pod malbu mnoho zajímavých a zvláštních vlastností. Udělal jsem si několik barevných zkoušek a podklad překvapivě spolupracoval. Záměrně jsem maloval průmyslovými barvami, jako jsou třeba podkladové barvy na kov, stříbřenka, latex nebo Balakryl. V první vlně jsem vytvořil sérii o rozměrech 70 × 100 cm. Výstava proběhla a po ní jsem dostal nabídku na další, a to opět v Ostravě, v Domě umění. Pro tuto výstavu jsem formát zvětšil na 100 × 125 cm.
Malba na plexiskle (1998 – 2000)
Jako další ne zcela tradiční materiál pro sérii maleb jsem použil rozměrné plexisklové desky. Vždy mě okouzlovala lidová malba na skle. Kdysi v mládí jsem si tuto techniku vyzkoušel. Práce na zadní straně absolutně hladkého podkladu je úplně jiná než tradiční malba. To, co se při malbě na plátně dělá na závěr, se v tomto případě musí namalovat jako první. Divák má kontakt s absolutně hladkou malbou, veškerý kolorismus i struktury barvy se odehrávají na zadní straně. Průhledný podklad umožnil některé plochy malovat tak řídce, že jsou průsvitné, některá místa jsem vynechal, a tak vznikl průhled za obraz do tajemného prostoru. Při prosvětlení ze zadní strany malba ožívá, mění se, začíná zářit. Pro docílení větší prostorové hloubky jsem některé obrazy skládal i ze dvou plexisklových desek.
Malba na polystyrénových deskách (1997 – 1998)
Po práci na cyklu Pocta manýrismu jsem se s chutí vrátil ke zcela „vlastní“ volné tvorbě. Tou dobou jsem zkoušel zpracovávat, „recyklovat“ a přetvářet polystyrenové podtácky z obalů na potraviny. Materiál odpadový, laciný mne na jednu stranu odpuzoval, ale byl i něčím přitažlivý. Tácky se daly použít jako podklad pod asambláž, ale šlo je prořezávat, rozstříhat, využít jejich zaoblení a skládat z nich květiny i figury. Tato práce je pro mne tak zajímavá a stále jiná, že se jí průběžně věnuji stále. Malé artefakty mě přivedly na myšlenku malovat na velké polystyrenové desky formátu 120 × 160 × 10 cm. Polystyren tím, že je lisovaný z drobných kuliček, dává akrylové malbě specifický charakter a navíc umožňuje vytvářet zahloubený reliéf, který vytváří další dimenzi prostoru. Hotová díla byla zatavena do průhledné fólie ze změkčeného PVC, a tím vznikl specifický objekt.
Pocta manýrismu (1994 – 1997)
Do ateliéru mi poštou přišel program výstav Národní galerie v Praze. Byla v něm i malá černobílá reprodukce obrazu Vulkánova dílna od M. van Heemskercka. Na reprodukci mě zaujala plastičnost malby mužských zad, a jak jsem se na ni díval, dostal jsem chuť procvičit si podle ní kresbu. A protože jsem měl zrovna na desce napnutý papír 100 × 125 cm, vzniklo zcela neplánovaně první dílo ze série Pocta manýrismu. Výsledek této práce mě překvapil a natolik uspokojil, že jsem začal přemýšlet, jak pokračovat dál. Studoval jsem odbornou literaturu, chodil do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, prohlédl si spoustu věcí z té doby a pustil se do další práce. Nakonec jsem na papír podle manýristických předloh maloval tři roky a vzniklo na šedesát prací. Série měla několik tematických okruhů a jako předloh jsem použil malby, fresky, plastiky, kresby, grafiku i umělecké řemeslo především ze sbírek Rudolfa II. S náměty jsem nakládal volně, kombinoval dohromady více předloh i autorů. Při práci jsem s pietou i úctou k výkonům starých mistrů poměřoval své schopnosti s uměním, které bylo virtuózní, kreativní, hravé, dokonalé. Cyklus byl vystaven v roce 1997 v tehdejších prostorách Českého muzea výtvarných umění v domě U Černé Matky Boží v Praze jako příspěvek k velké rudolfínské akci, která v tom roce v Praze probíhala. Poté byl představen v dalších galeriích v České republice i v zahraničí.
Koláže
Koláž je osvědčená metoda. Efektu radikálního řezu, uzavřené, přísně ohraničené plochy, se nedá lépe docílit. Věci se sebou zdánlivě nesouvisející lze dostat do nových, překvapivých významů. Koláži se průběžně věnuji od začátku tvorby, někdy jen částečně, jako součásti kresby, malby i plastiky či keramiky, jindy zcela programově v celých sériích, kdy impulzem jsou například piknikové papírové talíře, firemní katalogy, průhledné barevné fólie.
Stejné postupy používám i při zpracování polystyrenových potravinových obalů, které se mi střádají na pracovním stole. Výsledkem je trojrozměrná koláž, která má dva tematické okruhy – samozřejmě figuru a pak nejrůznější motivy květinové. Objekty je možné zezadu prosvěcovat, a tím docílit větší prostorové hloubky a zářivých barev.
3D Dys
III. ročník výstavy ke Dni dyslexie představil v 5. patře Veletržního paláce od 6. září do 11. listopadu 2012 devět výtvarných umělců, kteří prezentovali především svoji trojrozměrnou tvorbu. Šlo o jedinečný projekt, který ukazuje dyslexii v souvislosti s výtvarným nadáním. Kurátorkami projektu byly Alena Kupčíková a Martina Veverková.
[nggallery id=14]
